Navštíveno: Únor 2020
Během naší návštěvy makedonské Skopje jsme se rozhodli pro menší zajížďku do země, která stále není některými státy považována za samostatnou, a která nemá pověst příliš bezpečné země. Je jí Kosovo, naším cílem bylo přesněji kosovské hlavní město, Priština.
Vyrážíme.
Narozdíl od všech předchozích cestopisů, dnes nebudeme začínat v Praze, ale o několik stovek kilometrů vedle, a to na autobusovém nádraží hlavního města Makedonie, ve Skopji.
Prvním cílem bylo sehnat jízdenky. Zakoupit je můžete u jakékoli přepážky na autobusovém nádraží, stojí 350MKD a je vázána na konkrétní spoj. Nejprve jsem byl mírně zklamán, když na místě obrovského autobusu, který jsem viděl na jiném blogu o cestě do Kosova, stála malá dodávka s krabicí od televize vepředu, ale tak… nejsme v Německu, že ano…
O přejezdu ze Skopje do Prištiny si můžete detailněji přečíst zde.
Po překročení hranic Kosova a pohledu na zasněžené údolí a hory kolem dálnice jsem dostal zvláštní pocit radosti, jako z žádné nově navštívené země předtím. Přecejen, zrovna Kosovo není zemí kam každý běžně jezdí…
Cesta trvala přibližně 2 hodiny včetně hraniční kontroly a několika zastávek “uprostřed polí”.
Poté jsme již dorazili na autobusové nádraží v Prištině.
První dojem? Nádraží mnohem lepší než v některých srovnatelně velkých českých městech. Je to celkem smutné, ale je to tak. Kvůli nádraží jsme sem ale samozřejmě nepřijeli. Zakoupili jsme si tedy zpáteční jízdenku na 17:00 (U přepážky č.12, cena 5,5€) a poté vyrazili směrem do centra města. Stačí jít směrem, kam jdou všichni ostatní.
Vyfoceno opravdu v pravou chvíli, té stylové pokrývky hlavy jsem si ale všiml až v při prohlížení fotek na PC :/
Už během cesty z autobusového nádraží bylo vidět že to, co se o Kosovu říká jsou pouhé předsudky. Vše zde působilo čistě, klidně a bezpečně. Lidé se zde snaží pomáhat i když je jim jasno, že jim nerozumíte ani slovo. Kde se u nás s něčím takovým setkáte…
Po přibližně 10 minutách jsme dorazili do samotného centra Prištiny.
Prvním rušnějším místem je “Bulvár Billa Clintona”, kde se nachází i velký památník tohoto bývalého amerického prezidenta.
Ten se v Kosovu těší nebývalé oblibě, často je zde i nazýván spasitelem. Je považován za člověka, který zde v roce 1999 zabránil hrozící genocidě albánského obyvatelstva a díky němu svitla Kosovu naděje na úplné osamostatnění od Srbska.
Jeden z místních obyvatel, který si všiml, že zde běháme sem a tam s foťákem, se k nám okamžitě připojil a začal vyprávět, proč se sem právě tato socha dostala. Místní obyvatelstvo je zkrátka perfektní.
Na prohlédnutí celého města jsme měli ale pouze několik hodin, a tak jsme po menší přednášce o historii Kosova vyrazili dále.
Pouze po několika minutách chůze jsme se přiblížili k hlavnímu náměstí Prištiny. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Zde leží největší římskokatolický chrám na Balkánském poloostrově, a to Katedrála Blahoslavené Matky Terezy. Výstavba katedrály byla započata až v roce 2005, o pět let později byla dobudována.
Po asi hodinovém bloudění po městě a poznávání Prištiny zblízka jsme pokračovali k dalším místům, která nám navrhl náš milý strýček Google.
Jedním z nich je památník nezávislosti “NEWBORN”, byl postaven v roce 2008 a jeho cílem je připomínat osamostatnění Kosova. Za dobu existence několikrát změnil svoji podobu. Nejprve byl text čistě žlutý, poté byl při 5. narozeninách Kosova pomalován vlajkami zemí uznávajících Kosovo, nyní se nachází v podobě, kterou vidíte na fotografii.
Od památníku jsme dále pokračovali k dosud nedokončenému Chrámu Krista Spasitele, jehož stavba byla zahájena již roku 1992, o 7 let později bylo staveniště ve spojitosti s válkou v Kosovu poničeno.Roku 2012 bylo plánováno stavbu zcela zbourat a vybudovat na tomto místě památník, nakonec zde chrám stojí dodnes.
Jen o několik metrů dále se nachází jedna z nejznámějších staveb Prištiny, kterou je Národní knihovna Kosova. Budova byla vybudována roku 1982 ve stylu jugoslávského brutalismu a v dnešní době shromažďuje téměř 2 miliony dokumentů.
Minimálně vnějšek budovy vypadá dle mého názoru opravdu zajímavě, to už ale musíte posoudit sami…
Po dalším přibližně hodinovém procházení ulic města jsme pomalu vyrazili směrem na autobusové nádraží. Situace, kdy jste uprostřed vám zcela neznámého města a máte u sebe jen peněženku s 10€ a láhev vody, není úplně ideální k riskování ujetí autobusu…
Poté už zbývalo najít zastávku č. 13, odkud odjíždí všechny spoje do Skopje a vyrazit na cestu. Přibližně po dvou hodinách jsme dorazili zpět do Makedonského hlavního města.
Cesta do Kosova původně nebyla vůbec plánována, pro tuto menší zajížďku jsme se rozhodli asi 20 minut před odjezdem autobusu. Možná i proto byla moje očekávání prakticky nulová. Netušili jsme, co nás čeká na hranicích, netušili jsme, jak to v Prištině vypadá, jací tam jsou lidé, jestli se tam alespoň trochu domluvíme, ani jestli se vůbec dostaneme zpátky.
Nakonec ale musím říci, že mě Kosovo velmi příjemně překvapilo. Samotná Priština je krásné i poměrně bezpečné (alespoň z naší zkušenosti) město, i místní obyvatelé jsou milí, přátelští a velmi nápomocní. Bylo to tak skvěle strávených několik hodin, a rozhodnutí vyrazit právě sem opravdu nelituji. Snad jen by to příště chtělo alespoň den navíc.
A jak to zakončit? Máte možnost vyrazit někam prakticky do neznáma? Na přemýšlení a sezení doma máte zbytek života, teď je čas cestovat…
[…] co jsme po návratu z Prištiny šli spát asi ve 2 ráno, nemohlo vstávání dopadnout jinak. V plánech bylo vyrazit do města […]