Už během poslední cesty jsme začali přemýšlet, že je konečně ten správný čas si splnit dlouholeté sny a navštívit ten pravý Balkán. Země, o kterých vám stále řada lidí řekne, že jejich návštěvu nemáte šanci přežít, natož abyste si tam něco užili. Opravdu? Je na čase opět zbourat pár stereotypů. 

Den 1: Pátek, 2. 9. 2022

Tentokrát naše cesta začala krátce po koncertu zpěváka Eda Sheerana, a to na vídeňském nádraží Praterstern. Odtud jsme několik minut po půlnoci vyrazili příměstským vlakem linky S7 na letiště Schwechat ležící přibližně 15 km od centra. Jízdenka pro jednoho vyjde na částku 4.3€, my využili skupinové slevy, kdy nás jízdenka pro 3 osoby vyšla na 7.5€. Jízdenky lze koupit v červených automatech OeBB na vlakových nádražích nebo online. Platit lze hotově i platební kartou.

I přesto, že na vídeňském letišti by často stačila i necelá hodina, my vzhledem k okolnostem a zcela nemožné dopravě dorazili už před jednou hodinou ráno. A protože náš let odlétal až v půl sedmé, na řadu přišlo hledání místa k “utáboření se”. Tím se nakonec stal gate C39, kde jsme na lavičkách úspěšně překonali celých 5 hodin čekání. 

Hodinu před odletem jsme zamířili k pasové kontrole a gatu, odkud za nedlouho odlétal náš let společnosti Wizz Air do makedonského Ohridu.

S dvacetiminutovým zpožděním, v 6:40 jsme se zbrusu novým Airbusem A321neo vznesli z dráhy vídeňského letiště vstříc naší první destinaci. Jak už jste se mohli dočíst výše, tou bylo město Ohrid, ležící v Severní Makedonii na břehu Ohridského jezera, jen několik kilometrů od albánských hranic. Let trval přibližně hodinu a 20 minut, v Ohridu jsme tak přistáli krátce po osmé hodině ráno.

Po přistání následovala klasická pasová kontrola, jako při každém letu mimo Schengenský prostor. Co vás ale hned na letišti může mírně zarazit je absolutní neschopnost místních čekat ve frontě. A tak se místo čekání snaží zkrátka za každou cenu dostat co nejvíce dopředu, nehledě na kohokoli dalšího. Co nás ale zarazilo ještě více, téměř všichni cestující se mezi sebou vítali a podávali si ruce, jako by téměř celé letadlo byla jedna rodina.

Kulturní šok to byl možná poslední, hned po východu z letiště ale následoval další, a ještě větší šok. Ve chvíli, kdy jsme opustili terminál, venku zbývaly tři taxi. Ano, pouze tři. Tři úplně obyčejná auta pro 5 lidí včetně řidiče. Že zde neexistuje žádná autobusová doprava do města snad ani není třeba zmiňovat. Několik následujících minut tak bylo opravdu zajímavých. Ani netuším jak, ale nějakým způsobem se nám do jednoho z těchto tří aut podařilo dostat. Cesta do centra vyšla na částku 10€ za osobu. Je to poměrně velká částka (minimálně oproti cenám oficiálních taxislužeb, které už ale byly zkrátka pryč), vzhledem k okolnostem jsme se ale ani příliš nesnažili smlouvat. Vzhledem k počtu zájemců totiž není pro řidiče nic jednoduššího než zkrátka nabídnout místa někomu jinému, kdo tu cenu zkrátka zaplatí bez smlouvání. Pokud chcete za každou cenu ušetřit a vyrazit do města pěšky, udělejte si dvě hodiny času a připravte se na přibližně 11 km dlouhou trasu.

Cesta do samotného centra Ohridu zabrala přibližně 15 minut. Příchod do našeho dnešního ubytování byl povolený až od 14:00, a protože nám do té doby zbývaly ještě více než 4 hodiny a my stále neměli připojení k internetu abychom se mohli s hostitelem domluvit, odhodlali jsme se a s plnými, těžkými batohy vyrazili do města. K tomu jsme navíc ještě měli pár úkolů.

Prvním bylo zprovoznit připojení k internetu. Využili jsme služby Airalo a už před odjezdem si zakoupili datovou eSIM. K její aktivaci je ale nutné funkční připojení k internetu. Ve Vídni, kde byla funkční WiFi téměř všude jsme na to ale jaksi zapomněli. A tak začalo hledání funkčního internetu po celém městě, což se později ukázalo jako nemožné. No co, dnes zatím zůstáváme offline.

Peníze & bankomaty

Vzhledem k tomu, že na řadě míst je zde problém zaplatit kartou, druhým úkolem bylo vybrat místní peníze, kterými jsou Makedonské denáry (MKD). Jeden denár je přibližně 0,4 Kč. Po hledání funkční WiFi po celém městě tak začala další cesta po městě, tentokrát s hledáním bankomatů. Řada z nich ale při výběru se zahraniční kartou účtuje poměrně vysoké poplatky (i pokud máte výběry v zahraničí bez poplatků, to se vztahuje pouze na poplatky vaší bance, nikoli provozovateli bankomatu). Po množství takových bankomatů a po několika, které při pokusu o výběr v přepočtu 200Kč ohlásily, že nemají dostatek peněz, jsme přece jen alespoň tento úkol úspěšně dotáhli do finále. Jako zcela bez poplatků a s dostatkem financí se ukázaly pouze bankomaty dvou provozovatelů, kterými byli Stopanska banka/Стопанска Банка a Komercijalna Banka. Bez problémů jsme si peníze vybrali pomocí karet od Revolutu a Moneta Money Bank.

Poté jsme se už vydali na procházku městem. Po dlouhé cestě přišla vhod chvíle odpočinku v klidu bez nekonečných zástupů lidí nebo pochybných taxikářů. A na to se pláž Saraiste na břehu Ohridského jezera jevila jako zcela ideální místo. Kolem desáté hodiny jsme zde potkali pouze jednoho člověka, ale také několik toulavých psů. A tak bylo o zábavu na několik dalších desítek minut postaráno.

Od pobřeží Ohridského jezera jsme opět zamířili do centra, tentokrát na rychlou ranní kávu. Po cestě jsme se ale zastavili ještě u malého kostelu Sv. Mikuláše pocházejícího ze 14. století, který původně sloužil jako tzv. karanténní kostel – lidé zde před vstupem do města museli strávit několik dní, během kterých se u nich nesměla objevit žádná nákaza. Poté byl kostel proměněn na nemocnici, odtud také pochází jeho název Sveti Nikola bolnički (bolnica – nemocnice).

Sveti Nikola Bolnički

Vzhledem k tomu, že jsme stále hledali funkční připojení k internetu, neměli jsme k dispozici Google mapy s recenzemi. A tak jsme zamířili do zcela náhodné restaurace, kde jsme viděli na stole ležet něco, co alespoň vzdáleně připomínalo kávu. Na konec jsme tak skončili v podniku Стар Чинар Охрид. Nedá se říci, že by podnik čímkoli vynikal, ale ani nezklamal. Káva byla spíše průměrná, ale víceméně dobrá, ceny přiměřené a obsluha milá. Na platbu kartou se ale nespoléhejte, stejně tak na funkční WiFi, kterou podle slov obsluhy “mají, ale je zrovna rozbitá”.

Protože do druhé hodiny stále zbývalo více než dost času, po ranní kávě jsme se vydali zpět k Ohridskému jezeru, tentokrát na кеј македонија, neboli “makedonské nábřeží”. I přesto, že doba nejhorších lockdownů je dávno pryč, zde byste to rozhodně nepoznali. Téměř opuštěná ulice, desítky stánků, z nichž ani jeden nebyl otevřený, několik z nich už dokonce pravděpodobně opuštěných. I tento smutný pohled ale měl svou pozitivní stránku, opravdový klid.

Na nábřeží se také nachází volně přístupné molo, které bylo dříve součástí starého koupaliště. Dnes po něm můžete dojít až na maličký ostrůvek ležící přibližně 100m od břehu. I zde si můžete odpočinout, pokochat se úžasnými výhledy, nebo se přidat k místním a vyrazit si zaplavat.

Poslední zastávkou byl kostel Sv. Sofie. Pochází z 10. století, v 11. století byl přestavěn a dnes patří mezi nejvýznamnější památky Severní Makedonie. Pokud se rozhodnete kostel navštívit, připravte si částku 150 denárů za osobu. Uvnitř najdete nejrůznější umění a architekturu z dob středověku.  Vidět ho mimo jiné můžete i na některých tisícidenárových bankovkách. Zahrady v jeho okolí lze navštívit zcela zdarma. Jako lze ve zbytku města (a celé země) narazit na množství toulavých psů, zde si dejte především pozor, ať nezakopnete o želvu…

A protože se konečně přiblížila druhá hodina odpoledne, zamířili jsme směrem k našemu dnešnímu domovu. Nebo jsme se o to se stále nefungujícím připojením k internetu (tj. i navigací) alespoň snažili. Určitě si při podobných cestách nezapomeňte stáhnout offline mapové podklady, což umožňují i klasické mobilní Google mapy. Navigace v offline režimu sice k dispozici není, ale minimálně dokážete odhadnout, kde vlastně jste.

Naším dnešním noclehem byl hostel Valentin, ležící přibližně 1.5 km od centra Ohridu. Jedna noc vyšla na částku 466 Kč. Za tuto cenu jsme dostali čtyřlůžkový pokoj (pro 3 osoby) s balkonem a sdílenou koupelnou. Za tuto cenu samozřejmě nelze čekat žádný luxus, zřejmé to bylo především v koupelně, kdy se jednalo miniaturní místnost, kde by vůbec nebyl problém v jednu chvíli sedět na WC, čistit si zuby u umyvadla a ještě se sprchovat. Nejlepší časy už měla jednoznačně za sebou, dostat se k teplé tekoucí vodě ve sprše by se dalo srovnat s výhrou v loterii. Samotný pokoj byl ale čistý a v relativně dobrém stavu. K dispozici byla i lednice a jakýsi… rychlovarný hrnek? Na pokoji ale byla pouze jediná zásuvka, což je, jak se později ukázalo, poměrně častý jev v levných ubytováních na celém Balkáně. Pokud se tedy rozhodnete vydat na podobnou cestu i vy, vhod vám určitě přijde rozbočka či nabíječka s více výstupy.

V hostelu jsme vybalili, vyměnili velké cestovní batohy za malé, nabili techniku, konečně zprovoznili mobilní internet, chvíli si odpočali a vyrazili opět do města s jasným cílem. Vidět asi to nejznámější místo v Ohridu, které najdete snad na každé fotografii odtud.

Opět jsme se vydali kolem kostela Sv. Sofie až k pobřeží Ohridského jezera. Odtud jsme pokračovali po dřevěném chodníku vedoucího nad vodou kolem pobřeží. I přesto, že bylo spíše zataženo a deštivo, pohledy na jezero s mlhou linoucí se mezi horami v pozadí byly zkrátka úžasné. Na konci chodníku se začíná cesta postupně zvedat, než se před vámi objeví to nejoblíbenější a nejfotografovanější místo v celém Ohridu, kostel sv. Jovan Kaneo.

Kostel pochází ze 13. století a na rozdíl od ostatních kostelů v okolí kombinuje byzantské i  arménských architektonické styly. Vstup do areálu je zdarma, pokud ale chcete navštívit i samotný kostel, připravte si částku 100 MKD. Pokud se vydáte o několik desítek metrů dále a výše, naskytne se vám před očima přesně ten pohled, který jste zcela jistě už viděli na internetu při hledání jakýchkoli informací o Ohridu.

Pokud budete pokračovat dále po cestě za kostel, po několika minutách dorazíte k Samuelově pevnosti, jednomu z nejvýznamnějších turistických cílů v Ohridu. Pevnost pochází z 10. století carem Samuelem I.. Podle archeologických nálezů ale původní opevnění pocházelo už ze 4. století před naším letopočtem. V roce 2003 byla pevnost renovována, s řadou dalších míst v okolí Ohridského jezera dnes patří na seznam světového dědictví UNESCO.

Pokud se na pevnost rozhodnete vydat, předem si zkontrolujte otevírací dobu. My tak bohužel neudělali a dovnitř jsme se už nedostali.

Opět stačí jen několik minut chůze, tentokrát k amfiteátru pocházejícího z roku 200 před naším letopočtem, kde se mimo jiné až do dnešní doby v létě pořádají představení. Z původního divadla se ale do dneška dochovala pouze jeho část.

A protože jsme celý den vlastně neměli žádné pořádné jídlo a všichni jsme už začínali být až lehce nepříjemní, zamířili jsme zpět do města, najít ideální místo k večeři. Tím nakonec byla pizzerie Cosa Nostra ležící nedaleko pláže Saraiste, kterou jsme navštívili ráno. Obsluha byla sice docela nepříjemná, prostředí, výběr jídla i jídlo samostatné… zkrátka skvělé. Kromě toho zde nabízí i pizzy, které by vás pravděpodobně nikdy nenapadly, že mohou existovat. Například pizza s kari… Tři pizzy a nápoje nás nakonec vyšly na krásných 1300 MKD, v přepočtu kolem 520 Kč.

Po večeři, už po setmění jsme se vydali na poslední kratší procházku. Po cestě jsme dokonce zažili krátké déjà vu, z pobřeží Ohridu za tmy jsme v jednu chvíli dostali úplně stejné pocity, jako začátkem léta na Makarské v Chorvatsku. Koho by to jen napadlo… 

Den jsme zakončili v supermarketu, kde jsme si nakoupili malou snídani na ráno a zítřejší cestu. Hned brzy ráno nás čeká cesta do místa, kterého jsme se ze všech dosavadních cest asi nejvíce báli, nakonec nás ale snad nejvíce pozitivně překvapilo. To ale až v dalším díle, teď je čas se vydat domů a uložit se ke spánku.

Dobrou noc!

Navštíveno: Září 2022

Napsáno

David Černý

Řídím se taktikou "Prostě tu letenku kup, pak přemýšlej, jestli to byl dobrý nápad."

Dvacetiletý blázen, který je schopný během 10 minut přijít s nápadem, zabalit a vyrazit na cestu přes půl světa (nebo spíše Evropy, zatím).
Také se dost zajímám o elektroniku, jak navrhování obvodů, tak vyrábění nebo opravování. Ani nad auty se neurazím ;)