Už během poslední cesty jsme začali přemýšlet, že je konečně ten správný čas si splnit dlouholeté sny a navštívit ten pravý Balkán. Země, o kterých vám stále řada lidí řekne, že jejich návštěvu nemáte šanci přežít, natož abyste si tam něco užili. Opravdu? Je na čase opět zbourat pár stereotypů. 

Den 2: Sobota, 3. 9. 2022

Dobré ráno. Je sobota, 3. září 2022 a my se v makedonském Ohridu pomalu začínáme připravovat na dnešní dávku dobrodružství.

Naše krátká návštěva Severní Makedonie se sice zcela jistě blíží ke konci, naopak se ale rychle blíží něco nového. Něco, co jsem měl na seznamu přání už od mojí první cesty na Balkán. Ano, je to návštěva Albánie. Země, o které vám stále řada lidí řekne, že tam nemáte šanci přežít ani cestu z letiště. Je na čase opustit svět předsudků a vydat se do opravdové reality. Vyrážíme do Tirany!

Pokud cestujete po Balkáně, především mimo hlavní turistickou sezónu, často narazíte na zcela tragické spojení i poměrně významných a blízkých míst, jako Ohridu a Tirany v našem případě. Jediný spoj, který jsme byli schopni spolehlivě najít byl autobus společnosti Euro bus s odjezdem v 8 hodin ráno. Po internetu koluje ještě několik zmínek o dalším spoji z Ohridu a jednom z nedaleké Strugy, jejich existenci se mi ale ověřit nepodařilo.

Jak už jsem zmínil v předchozím odstavci, my využili linky společnosti Euro bus s odjezdem v 8:00 z autobusového nádraží v Ohridu. Jízdenky lze zakoupit na webu společnosti, ale také přes stránky mnohem známějšího Flixbusu, kde mimo jiné při platbě v českých korunách lze rezervaci zdarma stornovat. Jízdenka vyšla na necelých 400 Kč za osobu. Pokud si jízdenku zakoupíte předem online, po příchodu na nádraží nezapomeňte na jednu balkánskou specialitu. Kromě jízdenky na autobus totiž potřebujete i vstupenku na samotné nádraží… Tu po předložení vaší vytištěné online jízdenky pořídíte za 50 denárů na osobu. Zde mimo jiné dostanete také přidělená místa v autobuse, které dostanete zkrátka podle toho, v jakém pořadí jste dorazili. Jak se ale později ukázalo, na přidělená místa stejně nikdo nebere ohled, ve většině případů si tak můžete zkrátka sednout, kam chcete.

Autobus vyráží v 8:00 z Ohridu, po necelých třech hodinách přijíždí na autobusové nádraží Asllan Rusi v Tiraně, odkud mimo jiné odjíždí většina mezinárodních spojů. Jedinou zastávkou na trase je Struga, poté už následuje cesta ke státním hranicím. Před příjezdem nechá řidič kolovat po autobuse papír, kam každý cestující vypíše své jméno a číslo dokladu, na samotné hranici poté vybere od všech cestujících doklady a vše vyřídí. Autobus tedy vůbec nemusíte opouštět.

Zbytek cesty, už na území Albánie, vede především přes klikaté horské silnice se zcela úžasnými výhledy, a malé vesničky. Až na několik posledních kilometrů před Tiranou autobus najíždí na dálnici, která mimochodem kvalitou jednoznačně převyšuje naši D1. To by ale nebyl správný Balkán, aby to byla úplně klidná cesta. Běžně tak zažijete momenty, kdy se řidič rozhodne předjíždět v ten úplně nejhorší moment, a vy se tak řítíte s autobusem plnou rychlostí v protisměru do zatáčky, a jen doufáte, že naproti nic nevyjede. Později jsme ale zjistili, že zatáčky ani potřeba nejsou. Nebylo to jen jednou, kdy se řidič rozhodl začít předjíždět sice na rovném úseku, ale bez sebemenšího ohledu na protijedoucí auta. Třešničkou na dortu pak byla neoficiální zastávka před Tiranou, kdy jsme vysazovali cestující přímo v pravém pruhu na dálnici. A vykládali kufry na levé straně autobusu. Možná to zní neuvěřitelně, v těchto končinách je to ale zcela běžné, jak se ukázalo i v následujících dnech.

I přes styl jízdy, který by se hodil spíše k závodnímu speciálu, než k autobusu, jsme do Tirany dorazili přibližně kolem půl dvanácté, tedy se zpožděním mírně přes půl hodiny. Hned po vystoupení z autobusu bylo na první pohled poznat, že jsme konečně dorazili do srdce toho pravého Balkánu. Autobusové nádraží v Tiraně je spíše velké parkoviště s obrovským množstvím rozpadajících se stánků nejrůznějších cestovních agentur.

Na rozdíl od řady dalších balkánských zemí zde nenajdete prodejnu jízdenek, kde seženete jízdenky na vše, co se na nádraží může vůbec objevit. Pokud tak z Tirany vyrážíte a nemáte jízdenku zakoupenou předem, není od věci si předem zjistit, která agentura prodává jízdenky společnosti, se kterou máte v plánu cestovat. A nebo to prostě zkoušet. Pozitivní stránkou je, že Albánie je pravděpodobně jedinou zemí na Balkáně, kde ani v hlavním městě neplatíte nejen za jízdenky, ale i za vstup na samotné nádraží, jako tomu bylo i v Ohridu dnes ráno.

I přesto, že do času check-inu nám stále zbývaly více než dvě hodiny, rozhodli jsme se to zkrátka zkusit dříve. A pokud nevyjde ubytování se, alespoň si odložit plné a těžké batohy. Tentokrát padla volba opět na soukromé ubytování, a to Elizabet Tirana, které leží přibližně dva kilometry od autobusovému nádraží. Hostitel nám den předem nasdílel přes WhatsApp (při cestách na Balkán téměř nutností, ke komunikaci se používá skoro v každém ubytování) přesnou polohu a zaslal všechny potřebné informace, včetně čísla pokoje a kódu ke vchodovým dveřím. Je nutno říci, že i jako poměrně zvyklí na lowcostová ubytování jsme při pohledu na budovu byli dost silně zděšeni a stále jsme nemohli věřit, že jsme opravdu na správném místě. Navigace to ale stále tvrdila, tak jsme to zkrátka zkusili.

Apartmány se nachází v klasickém obytném domě, není tak výjimkou, že zde narazíte na místní obyvatele. I přesto, že si asi musí stále říkat, co za divné, zmatené cizince jim to každou chvíli zvoní na dveře, všichni vlastně ale působili mile, a i přesto, že nerozuměli ani slovo, alespoň kývnutí hlavou a úsměv nechyběl. Samotné apartmány se nachází v nejvyšším patře. Pokud se rozhodnete cestovat s polovinou svého bytu, připravte se na menší rozcvičku, výtah zde samozřejmě nenajdete.

U vchodu poté stačilo zadat kód, který hostitel už předem zaslal ve zprávě. Ta ale vlastně ani nebyla potřeba, protože klávesnice pro jeho zadávání už má pravděpodobně něco za sebou, a už na první pohled je vidět, která čísla jsou už pravděpodobně několik let ta správná. Hned po otevření dveří nás čekalo zklamání i velké překvapení zároveň. Na rozdíl od vnějšku domu byl vnitřek čistý, v dobrém stavu a relativně moderní. Tou špatnou zprávou bylo to, že náš pokoj ještě zdaleka nebyl připraven. To samozřejmě ale není vina ubytování, ještě více než hodinu zde stejně nemáme co pohledávat. I přesto jsme si zde ale mohli alespoň nechat věci. Na krátkou prohlídku města jsme tak mohli vyrazit bez obrovských a těžkých batohů na zádech.

Když mluvím o “krátké prohlídce města”, mám vlastně na mysli spíše další hon na bankomaty. Další země, další měna. A tak se to bude opakovat ještě dalších pár dnů. Nejprve jsme dali na tipy nalezené na nejrůznějších článcích na internetu a zamířili k bankomatu od Alpha bank. I přesto, že i recenze na Googlu ještě z minulého roku říkají opak, bankomat si za výběr řekl o docela tučný poplatek 700 leků, tedy přibližně 150 Kč. Stejně tak i vedlejší Tirana Bank.

Na protější straně ulice se ale nacházela banka, která na žádném blogu ani jakémkoli jiném místě na internetu nebyla zmíněna. Ani jako dobrá, ani jako špatná. Zkusili jsme tak zkrátka štěstí. Žádný dotaz na potvrzení poplatků ani konverzi měny, jen chvíle načítání a z bankomatu “vypadly” peníze. A opravdu, žádná další částka z účtu nezmizela. Pokud tedy potřebujete vybrat peníze bez poplatku, Credins bank může být tou správnou volbou. Řada článků zmiňuje ještě bankomaty BKT, ten se nám ale ve vhodnou chvíli k vyzkoušení nenaskytl. Všechny bankomaty jsme zkoušeli s kartou od Revolutu. (referral link)

A protože se už přiblížila druhá hodina odpoledne, tedy čas check-inu, vyrazili jsme konečně vstříc našemu dnešnímu ubytování. Po cestě jsme se ještě zastavili v jakémsi náhodném, blíže nepojmenovaném obchodě pro několik láhví s vodou. V té době nám postupně začala docházet jedna poněkud významná informace. 1000 leků, v přepočtu kolem 200 Kč, které jsme drželi v podobě jedné bankovky, je zde vlastně docela hodně peněz. Ceny se zde pohybují mnohem níže, než u nás. Více se na to podíváme až později. Milionářský život a velké nákupy ve městě nás totiž teprve čekají.

Teď už ale zpět k ubytování. Už podruhé jsme dorazili před daným časem (ano, opět jsme to netrefili…), tentokrát se na nás už ale usmálo štěstí. Hostitel na nás již čekal na chodbě, krátce nás přivítal a ukázal nám pokoj a jeho vybavení. Při té příležitosti jsme rovnou i zaplatili. Noc pro tři osoby nás zde vyšla na částku 23 Eur, v přepočtu kolem 550 Kč. Stejně jako ve většině podobných ubytování na Balkáně, platí se zde zásadně hotově a v Eurech. Teď už nás ale čekal samotný pokoj, který byl sice skromnější, ale čistý a v dobrém stavu. V pokoji se nachází dvě postele (manželská + samostatná), lednička s minibarem (není v ceně, spotřeba se platí při odchodu), klimatizace a dokonce i TV. Koupelna je sdílená s 5 dalšími pokoji. 

Narazili jsme zde ale i na jednu drobnou nepříjemnost. I přesto, že v Albánii by se podle dostupných informací měly používat běžné francouzké (jako u nás) či německé zásuvky, všechny zásuvky v pokoji byly dle italské předlohy. Pokud máte zařízení pouze se dvěma kolíky (např. nabíječka k mobilu), v bezpečném používání vám nic nebrání. V případě zařízení se zemněním (zástrčka se zdířkou pro kolík), je pro bezpečné používání třeba použít adaptér, který najdete například v této sadě. Zapojit jde i bez něj, ale díky absenci zemnění tak lze při jakékoli poruše přijít k vážnému či dokonce smrtelnému úrazu.

Další nepříjemnost, na Balkáně ale čekající téměř všude, je zákaz vhazování toaletního papíru do WC. Ať vám házení použitého toaleťáku do odpadkového koše přijde jakkoli nechutné a zvrácené, v opačném případě vás čeká ještě větší nepříjemnost v podobě ucpaného WC. Ano, i to jsme si o několik dnů později zkusili… A pokud vás chuť ani po této informaci nepřešla, jen doplním, že voda z kohoutku není v Tiraně pitná. Nezapomeňte si tak raději nakoupit dostatečné zásoby balené vody.

Teď už ale konečně nastal čas vyrazit do města. Protože naše ubytování leží prakticky v centru, pouze necelých 800 metrů od hlavního Skanderbegova náměstí, nebylo třeba vůbec řešit jakoukoli městskou dopravu, která ale mimochodem na první pohled nevypadala úplně tragicky. Třeba příště..

Pokračování dílu v dalším článku…

Navštíveno: Září 2022

Zobrazení: 243
retro

Napsáno

David Černý

Řídím se taktikou "Prostě tu letenku kup, pak přemýšlej, jestli to byl dobrý nápad."

Dvaadvacetiletý blázen, který je schopný během 10 minut přijít s nápadem, zabalit a vyrazit na cestu přes půl světa (nebo spíše Evropy, zatím).
Také se dost zajímám o elektroniku, jak navrhování obvodů, tak vyrábění nebo opravování. Ani nad auty se neurazím ;)