Navštíveno: Září 2021

Konec prázdnin se už pomalu, ale jistě blížil, touha po nových zážitcích ale stále nevymizela. A tak přišel nápad zakončit léto ještě jedním, pořádným výletem. S lidmi, které neznám na místo o kterém vlastně nic nevím a ubytováním v hotelu, který ve finále vlastně ani neexistoval. Jak to celé dopadlo? Vrátili jsme se všichni společně? Nezavřeli nás? A neokradli? Je čas si o tom popovídat!

Den 3: Středa, 8.9.2021

Oproti včerejšímu ránu jsme si tentokrát trochu přivstali. Tedy, pouze dva z nás. Ještě před odletem z Athén jsme totiž chtěli navštívit kopec, na který jsme se sice každý den dívali a chodili kolem něj, na jeho návštěvu ale vlastně nikdy nezbyl čas. A poslední šance byla právě teď. Bylo půl deváté, check-out v hotelu byl tradičně do jedenácti. Pokud tedy ještě započítáme vzpamatovávání se z tak “brzkého” vstávání, na celou cestu nám zůstaly necelé 2 hodiny. Vyrážíme!

A co byl vlastně ten cíl? Hora Filopappou ležící pouhý kilometr od našeho hotelu. To přece nemůže být problém! Zpočátku to problém opravdu nebyl, i samotné turistické centrum Athén bylo zcela prázdné, nejrůznější restaurace a kavárny se teprve připravovaly na každodenní nápor zákazníků. Naše nadšení ale už po několika minutách postupně pominulo. Cesta, která zcela jistě vedla právě na horu Filoppapou byla zahrazena pruhovanou páskou s nápisy zákaz vstupu. K naší smůle zrovna na místě, kde tradičně parkuje policie. Jak jsme se po chvíli dozvěděli, na místě se nic závažného nestalo, oblast byla uzavřena jen z důvodu nebezpečí požárů díky velkým horkům.  

Výhled na Akropoli a horu Lycabettus

V tu chvíli nám stačilo se na sebe podívat, a plán byl zcela jasný. Jednou  jsme si dali cíl, tak do něj také dojdeme, za každou cenu. Stačilo několik sekund, kdy celá posádka policejní dodávky zašla za auto. To stejné mimochodem během pár minut později udělalo několik dalších lidí. A musím říci, i takový risk přímo naproti policejní hlídce opravdu stál za to. Jedno z nejoblíbenějších turistických míst v Athénách s výhledem nejen na Akropoli, ale i celé město, zcela liduprázdné. 

Na celém kopci jsme v ten okamžik byli opravdu pouze dva. Dobře, pouze dva turisté, jak se později ukázalo. Netrvalo dlouho, než na nás narazil (pravděpodobně) člen místní ostrahy. Řečtině sice nerozumím, ale zcela jistě nás právě vyhazoval pryč.

K samotnému vrcholu ale už zbýval tak malý kousek! A jak se říká… stačí chtít a všechno půjde. O chvíli později se tak přímo před našima očima nacházel samotný Filopappův monument. Na detailnější prohlídku bohužel čas nezbyl, opět jsme byli vyhozeni pryč. Tentokrát jsme ale už raději poslechli, památník si vyfotili a s poněkud smíšenými pocity zamířili zpět k městu. Cíl cesty jsme ale splnili, co více si přát…

Filopappův monument

Stačilo několik desítek minut, a při naší zpáteční cestě ležela páska se zákazy pošlapaná na zemi. Stejný nápad jako my tedy pravděpodobně mělo mnohem, ale mnohem více lidí.

Pomalu, ale jistě se ale už blížila jedenáctá hodina, zatímco my měli na pokoji v hotelu milion věcí, které už měly být dávno zabalené a my jsme poletovali po Athénách. Hotel jsme nakonec ale stihli opustit relativně včas, pouze s 20 minutovým zpožděním. Díky, že jste nám nenaúčtovali další den! 😀

Teď ale přišlo na řadu to nejhorší. Loučení se. Naposledy jsme zabouchli dveře od hotelového pokoje a vyrazili směrem na náměstí Syntagma. Právě odtud jezdí autobusy linky X95 na letiště. Teprve třetí den ráno, a už na letiště? Tohle přece neměl být rychlovýlet na dva dny!

A také že není. Sice odjíždíme na letiště a opouštíme Athény, domů ale zdaleka ještě nemíříme. Cesta autobusem na letiště trvá přibližně hodinu, a tak je čas si první část výletu trochu shrnout.

Narazili jsme na spoustu slovy nepopsatelných výhledů, poznali řadu nových míst a lidí, potkali také několik už známých (lidí i míst) a celkově si užili (zatím) dva nejlepší dny tohoto roku. Jak se říká, fotky si můžete stáhnout na internetu. Vzpomínky a zážitky musíte zažít, řadu z nich už nikdy nezapomenete. A tohle je jedna z nich.

Pokud máte v plánu výlet do zahraničí a stále nevíte kam se vydat, třeba jsou právě Athény ten pravý cíl pro vás!

Po více než hodinové cestě autobusem jsme konečně dorazili na letiště. První zastávkou byl ale Burger King. To víte, hlad je silnější než cokoli jiného. Poté už přišla na řadu klasická rutina na letišti. Bezpečnostní kontrola, hledání gatu, čekání, čekání a čekání. A věřte, že čekání je ještě delší, když do vašeho cíle odlétá letadlo každých 30 minut, ale vy do žádného dřívějšího spoje zkrátka nemůžete…

Sbohem, Athény...

Tentokrát jsme využili služeb našeho oblíbeného Ryanairu, který na linku nasadil 10 let starý Boeing 737-800. Nutno poznamenat, že letadlo s interiérem v horším stavu jsem zatím nikdy neviděl. Například stolky držely ve vodorovné poloze pouze podepřené nohama. Doufám, že zbytek letadla byl v lepší kondici… 😀

Celý let, včetně pojíždění po letišti zabral necelých 30 minut a probíhal zcela hladce.

Služby na palubě nebyly žádné, jak by se ale od kombinace lowcostové společnosti a 20 minut dlouhého letu dalo čekat.

A kde jsme to tedy právě přistáli? Ano, opustili jsme řeckou pevninu, ale samotné Řecko ne. Právě jsme přistáli na ostrově Santorini, řadou lidí nazývaném jako “ráj milionářů”. Na tomto názvu opravdu něco bude, například Booking.com mi zde doporučil “nejvýhodnější” ubytování s cenou 60 000Kč na noc. Krásné, že? Bohužel, noc v takovém hotelu je dražší, než náš společný rozpočet na celou cestu…

Kromě toho je ale už po průchodu terminálem na letišti zřejmé, že tento malý ostrůvek ležící na pomezí Egejského a Krétského moře opravdu takový malý ráj je. A to jsme ještě netušili, co nás tady vlastně čeká.

Doprava z letiště je zajištěna autobusy do hlavního města Santoriny, Firy. Jízdenky se prodávají při nástupu do autobusu nebo až během jízdy a stojí 1.8€ na osobu. Nenechte se zlákat řadou lidí, kteří vám pravděpodobně budou nabízet odvoz přímo k hotelu za částky přes 20€ s komentáři “že autobus je ještě dražší”. Samotná cesta do města poté trvá přibližně 15 minut a někdy je opravdu zajímavá. Obrovský zájezdový autobus proplétající se po úzkých uličkách je vždycky jistotou záživné cesty…

Klidnější hodina na autobusovém nádraží Fira...

Všechny autobusové linky na ostrově začínají na autobusovém nádraží ve Fiře, ať už se tedy vydáte kamkoli po Santorini, případný přestup vás čeká právě zde. A jak takové nádraží vypadá? Je to zkrátka betonová plocha, na kterou každou hodinu dorazí hromada prakticky neoznačených autobusů, které se proplétají mezi davy lidí. Za celou dobu na Santorini jsme potkali pouze dva autobusy, na kterých byla napsaná cílová stanice. Na jednom z nich ale pouze v řečtině…

V ostatních případech musíte hlavně poslouchat, nebo prostě zkoušet. Zkrátka žádná organizace tady nefunguje. Především za tmy se pozorně dívejte kolem sebe, autobusy na nádraží totiž couvají, někdy dokonce přímo do davů stojících lidí…

A protože je Santorini jedním z míst s nejhezčími západy slunce na světě a pomalu se blížil večer, po příjezdu do města a několika desítkách metrů nás přivítal tento úžasný výhled těžko popsatelný nejen slovy, ale i fotkami. Ale… podle téměř všech místních tohle stále není ten nejhezčí. O tom jsme se později přesvědčili i my. To ale až v příštím díle.

A protože po dlouhé cestě vyhládne téměř každému, zastavili jsme se na další dávku tradičního řeckého Souvlaki, tentokrát do podniku “Lucky’s Souvlakis” ležícího přibližně 150m od autobusového nádraží. Tentokrát se jedná pouze o rychlé občerstvení s sebou, na rozdíl od podniku, který jsme navštívili v Athénách. Souvlaki v pita chlebu (maso, zelenina, hranolky, pita chléb) stojí pouze 2.5€ a je opravdu skvělé. Za své mluví i více než 2000 recenzí na Google Mapách s celkovými 4.6*.

Protože jsme zde ale byli jen na rychlé zastávce, město jsme nijak důkladněji neprocházeli. Na to bude čas později. Kromě už zmíněného západu slunce jsme se ještě rychle podívali po městě a jako správní dobrodruzi museli navštívit alespoň jedno místo bez turistů. Z města jsme se vydali po oslí stezce směrem k přístavu pod městem. Přibližně v polovině cesty jsme ale odbočili a vydali se směrem k “útesu”. Několik pozůstatků plotu sice napovídalo, že se sem pravděpodobně nesmí a není to úplně nejbezpečnější nápad, ale že ano… žijeme jen jednou, třeba něco takového už nikdy nebudeme mít možnost zažít. V několika okamžicích chybělo opravdu pouze několik centimetrů k tomu, aby při zpáteční cestě bylo o jedno místo v letadle více, ten pohled za to ale na konec opravdu stál. Výhled na moře a daleké ostrovy, osvětlené město s tisíci návštěvníků nad námi. Ale tady zkrátka jen my. Jen my…

Fira po západu slunce...
Na okraji útesu...

Na prohlídku zbytku města přijde až některý z dalších dnů. Dnes je cílem se dostat do hotelu, o kterém jsme mimochodem vůbec nevěděli, kde leží, a zda vlastně vůbec existuje. Vydali jsme se směrem na autobus. Už brzy to zjistíme.

Kolem půl desáté jsme dorazili do vesnice Perissa na jihovýchodním pobřeží ostrova. V obci se nachází více zastávek, všechny jsou ale označovány pouze jako “Bus stop” bez žádných konkrétních názvů. Tato se nacházela u půjčovny motorek “Nick the Greek”. Konečná zastávka je poté o několik stovek metrů dál na “návsi” u kostela “Τιμίου Σταυρού” (Church of the Holly Cross). 

Cesta trvá přibližně 20 minut a vyjde na částku 2.4€ za osobu. Jízdenky se opět kupují až u autobusu nebo během cesty – téměř po každé ale prodej jízdenek probíhal jinak, obecně se to prakticky popsat nedá. Při této cestě jízdenky prodával “průvodčí” před nástupem do autobusu. Stejně tak náhodně autobusy staví na zastávkách během trasy – někdy řidič říká názvy zastávek (samozřejmě řecky) a zastavuje pouze, pokud se někdo přihlásí, jindy zastavuje automaticky na všech. Jakýkoli náznak snahy o organizaci čehokoli zde každopádně opět neočekávejte.

I přesto, že se už dávno setmělo a my stále ani nevěděli, kde se náš hotel nachází a na dotazy nám jeho provozovatel nereagoval, místo zmatkování a hledání dnešního noclehu jsme vyrazili hledat něco k večeři. Jídlo přece řeší všechno… Přibližně 200m od zastávky leží pekařství “Boulangerie”. Názor na tento podnik asi lépe nepopíše nic jiného než to, že jsme právě sem chodili minimálně dvakrát denně po zbytek našeho pobytu na Santorini. Koupit si zde můžete mnoho druhů pečiva, obložené bagety, wrapy, řadu sladkého pečiva a dezertů, smoothie a džusy, ale také skvělou kávu. Vše opravdu poctivé a i poměrně levné. Například obrovská plněná bageta s tuňákem vyšla na necelých 50Kč. Před pekárnou se můžete i posadit. Ale co je na tomto podniku nejlepší? Je v provozu 24 hodin denně. Mimo to zde můžete platit i kartou, což se vzhledem k absenci bankomatů (Euronet nepovažuji za bankomaty…) v okolí může náramně hodit.

Pak ale konečně nastal čas vyrazit do hotelu. Kdybychom ale věděli, kde je, že ano… Následující řádky budou možná těžko uvěřitelné, ale vše se to opravdu stalo. Vzhledem k tomu, že v rezervaci v kolonce adresa byl jediný údaj “Perissa” a provozovatel hotelu nám na jakékoli dotazy neodpovídal, otevřeli jsme si galerii na Booking.com a vyrazili hledat podle obrázku.

 Možná to bylo jen obrovské štěstí, ale po chvíli před námi opravdu stála budova, která vypadá jako ta na obrázku, tak jsme se vydali skrz vrátka dovnitř. Že část budovy před hotelem ale není samotný hotel už nikde zmíněno nebylo, následoval oboustranný šok, když jsme náhodným lidem prakticky vstoupili do obýváku… Místní jsou ale očividně na zmatené turisty zvyklí, místo vyhánění z jejich domu nám okamžitě začali vysvětlovat, jak se k našemu hotelu dostaneme. A co navíc, dostali jsme vlastního průvodce! Ehm… průvodce… odhadem asi pětileté dítě, kterému rodiče řekli, kam nás má dovést. Jak už napovídaly některé recenze na internetu, hotel se v realitě opravdu jmenuje jinak. Na Booking.com podnik vystupuje jako “Perissa Blue dome rooms”, v realitě se ale hotel jmenuje “El Mar”. Už jsme si říkali, že je konečně všechno v pohodě. To jsme se ale příšerně mýlili. Nedá se říct, že by byla recepce zavřená. Žádná recepce tady jednoduše nebyla. Vyšli jsme tedy na terasu, rozložili svačinu z pekárny a čekali. Stále netuším na co, ale čekali. Nakonec jsme potkali další místní hosty, kteří naštěstí měli telefonní číslo na (asi) majitele. Následoval asi 10minutový hovor, po chvíli další. 

A co jsme se dozvěděli? Dneska tady nespíme. Důvod jsme se sice nedozvěděli, za to jsme se ale dozvěděli, že na nás bude u hlavní silnice čekat auto s řidičem. Mělo to ale dva malé háčky. Nikdo nám neřekl, kam nás odveze. A druhá maličkost? Hlavní silnice vede skrz celou vesnici, kolem hotelu, kde jsme se nacházeli ale ne… Dneska bude ještě veselo… Nakonec nás ale opravdu nikdo nepřepadl ani neunesl a po chvíli se na hlavní silnici poblíž hotelu objevila červená dodávka. Teď už jenom zjistit, kam jedeme… Během cesty jsme si s řidičem skvěle popovídali, a jak už je zvykem, když potkáte české turisty… začal nám vyprávět o českém pivu… 😂

Ani tentokrát nás nikdo nepřepadl ani neunesl, a my se po dalších 10 minutách konečně dostali k našemu hotelu. Po krátkém googlení se ale naše zděšení vrátilo. Hotel měl na Google Mapách pouze jednu recenzi. Jednu hvězdičku s krátkým, ale výstižným obsahem – “Utéct”. Nakonec se ale ukázalo, že strach bych zbytečný. Sice jsme byli dále od moře, ale měli jsme vlastní bazén, bar a výhled na nejvyšší horu ostrova. 

Skutečnou identitu hotelu ale dodnes neznám. Na Google Mapách se objevuje pod názvy “Aeri village” a “Sandy’s Infinity Resort”. Pokud ale zamíříme například na TripAdvisor, stejný hotel se zde nachází pod několika dalšími názvy. Stejně tak to je i v případě hotelu, kde jsme měli být ubytování původně.

I když byla už téměř půlnoc a my polomrtví z celodenního cestování, dnešní dobrodružství ještě neskončilo. Právě ve vesnici Perissa se totiž nachází jedna z nejznámějších pláží na tomto ostrově, Perissa Black Sand Beach. Jak už může napovídat název, tato pláž je něčím speciální. Oproti valné většině ostatních pláží je totiž pokryta černým pískem. Přes den bývá pláž opravdu plná lidí, o půlnoci jsme ale měli úplně celou pláž i pobřeží jen pro sebe. A koupání v moři o půlnoci? Jednoznačně další položka na seznamu věcí, které člověk musí alespoň jednou zažít.

Pomalu se přiblížila 1 hodina ráno. Nejvyšší čas opustit pláž a zamířit zpět k hotelu. Je nutno říct, že v řadě podniků na pobřeží to stále žilo, pokud tedy patříte mezi noční tvory, o zábavu máte pravděpodobně postaráno. Dneska ne! Vydržíme s tím do posledního dne! Vydali jsme se tak kolem řady barů zpět a uložili se ke spánku už s myšlenkami na nespočetné množství dalších zážitků, které nás už brzy čekají!

Dobrou noc!

Napsáno

David Černý

Řídím se taktikou "Prostě tu letenku kup, pak přemýšlej, jestli to byl dobrý nápad."

Dvacetiletý blázen, který je schopný během 10 minut přijít s nápadem, zabalit a vyrazit na cestu přes půl světa (nebo spíše Evropy, zatím).
Také se dost zajímám o elektroniku, jak navrhování obvodů, tak vyrábění nebo opravování. Ani nad auty se neurazím ;)