Byl to obyčejný volnější večer, kdy jsem si klasicky prohlížel nabídky levných letenek po Evropě. Ve chvíli, co se na webových stránkách společnosti Wizzair objevila letenka za necelých 5€, nebylo na co čekat. Okamžitě zadávám číslo karty a rezervaci odesílám. Teď se ještě podívat, kam vlastně letíme… SRBSKO!

A přesně takto začal náš krátký výlet napříč Srbskem, zemí v samém srdci Balkánského poloostrova s necelými sedmi miliony obyvateli.

Sobota, 15.1.2022

Dobré ráno. Je Sobota, 15. ledna a před námi čeká další dobrodružství napříč Srbskem. V tu dobu ale ještě nikdo netušil, že dnes se opravdu dařit nebude. O tom si ale povíme až trochu později…

Noc byla klidná, postel pohodlná, v pokoji krásné teplo. Co víc si jen přát…

Než jsme se vydali zpět do samotného města, obhlídli jsme ještě již zmíněné vlakové depo. Blíže, než k plotu se ale bohužel dostat (legálně nebo alespoň bez povšimnutí) nedá. I přes řadu lokomotiv ve značném stádiu rozkladu to ale vypadá, že je depo stále v provozu. Alespoň tak nějak částečně.

Od našeho dnešního noclehu jsme se vydali nejprve zpět do centra. Cílem cesty byla železniční stanice, odkud za několik málo hodin odjíždí vlak směřující do Bělehradu, srbského hlavního města. Rozhodnout se, zda bude lepší jet autobusem nebo vlakem bylo opravdu těžké. Vzhledem k tomu, že během posledních cest napříč Balkánem jsme jezdili výhradně autobusy, tentokrát padla volba na vlak. To ještě nikdo netušil, jak velká chyba to byla.

Ještě, než jsme zamířili směrem na vlakové nádraží, znovu jsme navštívili obchodní centrum Delta Planet, zmíněné již v předchozím díle. Srbsko je na naše poměry celkově levná země, proč si zde tedy přece nezajít na menší nákup. Mimo jiné, jen pro zajímavost… průměrný plat v Srbsku je v přepočtu na české koruny pouze kolem 10-12000 Kč.

Následně, po menších nákupech v obchodním centru, jsme se vydali stejnou cestou zpět do centra města, opět k nišské pevnosti. Před ní jsme ale odbočili přes most na Náměstí krále Milana. Kromě řady obchodů a restaurací, včetně všem známého McDonaldu, zde najdeme památník osvoboditelů. Na všech čtyřech stranách zobrazuje válečné boje proti Turkům, Bulharům a Němcům. Ztvárněny jsou zde nejdůležitější roky z tohoto období – 1874, 1877 během bojů s Turky, 1915 a 1918 během první světové války.

Z centra jsme se poté už vydali směrem na hlavní železniční stanici, vzdálenou přibližně půl hodiny pěšky. Jako velká část města, i železniční stanice má jednoznačně své nejlepší období za sebou. Přímo před nádražím je mimo jiné vystavena i historická parní lokomotiva. Přímo před nádražím je také stanoviště taxi a autobusová zastávka.

Kupujeme jízdenky...

Jízdenky na vlak se v Srbsku nedají zakoupit online, a tak je třeba je pořídit přímo na přepážce na železniční stanici. S trochou optimismu, že se domluvíme anglicky, jsme vyrazili k přepážce s mezinárodními jízdenkami. Jak se ale asi dalo čekat, marně. Koupit jízdenku na vlak ale není nic těžkého, i když místním jazykem neumíte. Bělehrad zní podobně snad ve všech jazycích, zbytek ukážete na prstech. Jízdenka platí pouze na konkrétní spoj, dejte si tedy pozor, zda se přece jen v komunikaci pomocí všech možných končetin nestala někde chyba. Jednosměrná jízdenka do 2. třídy vyšla na 962RSD na osobu, v přepočtu tedy přibližně 200Kč. Za první třídu si připlatíte dalších přibližně 100Kč. Odjezdové tabule na nádraží budete stejně jako anglicky mluvící personál hledat marně, jízdní řády ale najdete na webu Srbija voz. V našem případě vlak odjížděl z nástupiště 1, tedy hned před nádražní budovou.

Vyrážíme na cestu!

Na rozdíl od autobusu, který celou cestu zvládne během 3 hodin po dálnici, vlaku trvá cesta o něco déle, uvidíte ale místa, která z autobusu na dálnici jen těžko budete mít šanci zahlédnout. I když vlaky zde jsou překvapivě na vyšší úrovni než u nás, o tratích a celkovém okolí tratí se to zdaleka říci nedá.

Přesně toto byl velmi častý a docela nepříjemný pohled. Na velké části trasy rychlost vlaku nepřekonala více než 30 km/h. Výsledkem toho je jízdní doba 5-6 hodin, téměř pravidlem je ale minimálně 1.5 hodiny zpoždění. V případě naší cesty zpoždění narostlo ještě o další hodinu. Trasa dlouhá 200km nám ve finále tedy zabrala neuvěřitelných 7 hodin.

Konečně v cíli...

Do Bělehradu jsme tedy nakonec dorazili až v 7 hodin večer. Je nutno říci, že doba cesty i zpoždění navíc nám dosti narušily plány. Autobus nám totiž odjíždí už za dvě hodiny. A aby to nebylo tak jednoduché, tento rok vlaky z Niše zajíždí již na nové bělehradské hlavní nádraží, které leží přibližně 2.5km od centra. To původní se nacházelo přímo vedle autobusového nádraží, kam mimochodem právě vyrážíme.

Nová železniční stanice Beograd Centar
Cesta po Bělehradu

Z nádraží jsme se vydali pěšky směrem do centra. Na to, že se jedná o hlavní vlakové nádraží, v celém okolí se nepohyboval jediný člověk. Jestli ale všechny vlakové spojení fungují jako toto, není vůbec divu, že vlakové nádraží je tu spíše na ozdobu. Stejně tak je to i s dopravou z nádraží do centra. Ani pěšky ale nejde o žádnou závratnou vzdálenost, cesta zabere přibližně 30 minut.

Vánoce se v Srbsku slaví až 6. ledna. Dnešní den, tedy 15. ledna je v kalendáři zapsaný jako Den státnosti, mimo jiné se ale jedná také o pravoslavný Nový rok. Celý Bělehrad byl tedy stále zahalen kromě sněhu i do vánoční výzdoby. Vánoční atmosféra, jakou ještě touto dobou můžeme zažít u nás, se zde ale z jakéhosi důvodu nekonala. Co ale musím říct, na rozdíl i od ostatních balkánských zemí, celkově prostředí působilo zkrátka až lehce nepříjemně.

Stari & Novi dvor

Protože nám extrémně pomalý vlak dost narušil plány, řadu míst jsme z plánů museli zkrátka vyškrtnout. No co, alespoň další důvod se sem někdy podívat znovu. Po cestě jsme narazili například na komplex paláců “Novi dvor” a “Stari dvor”, neboli nový a starý palác. Nový palác dnes slouží jako sídlo srbského prezidenta, ve starém paláci sídlí bělehradské zastupitelstvo. Starý palác je mimochodem dostupný i turistům.

Po rychlé procházce centrem Bělehradu jsme ale museli už vyrazit směrem k autobusovému nádraží, odkud nám za necelou hodinu vyrážel autobus směřující do Vídně. Nádraží se nachází přímo v centru města, není tedy třeba překonávat žádné závratné vzdálenosti. Pokud budete mít času nazbyt, přímo vedle se nachází stará železniční stanice, která byla v provozu ještě před několika lety. Samotná budova včetně náměstí před ní ale určitě stojí za vidění.

Co asi nečekáte...

Co může na autobusových nádražích napříč celým Srbskem řadu cestovatelů dosti zmást, je nutnost mít nejen jízdenku na autobus, ale také vstupenku na samotné autobusové nádraží. V případě toho bělehradského vyjde na 190RSD a koupíte ji na přepážce 12. S obsluhou se dalo dorozumět bez problémů anglicky, platit lze ale pouze srbskými dináry v hotovosti. Žádné karty, žádná Eura. Zapomeňte tedy také na dobíhání autobusu na poslední minutu. Zaručuji vám, že to zcela jistě nestihnete. Pokud se rozhodnete využít WC, připravte si dalších 50RSD. Navíc, pokud jste již byli na samotném nástupišti, vstupenku na něj si musíte zakoupit znovu…

Vstupenky na nástupiště ale nejsou jediná věc, která vás při cestování v Srbsku může zarazit. Platit budete i za umístění kufru do zavazadlového prostoru autobusu. Podle mého “průzkumu” to není vždy pravidlem, většinou se tak ale děje. Za “jízdenku” pro svůj kufr si připravte dalších 120RSD nebo 1€.

Jedeme domů...

S blížící se 9. hodinou večer přijíždí každý den na nástupiště 37 autobus společnosti Fudeks ze srbského Pančeva, přes Bělehrad až do Vídně. A tímto spojem dnes také cestujeme. Jízdenky se dají zakoupit na webu společnosti Flixbus, kde při platbě českými korunami můžete případně využít i možnosti zrušení či změny jízdenky zdarma. Samotná linka ale do sítě Flixbusu zařazena není, v autobuse tedy platí podmínky společnosti Fudeks, která linku na svoji licenci provozuje.

Například tak nelze sledovat polohu autobusu online nebo si zarezervovat konkrétní sedadlo. Na rozdíl od klasických linek pod značkou Flixbus zde navíc má každý cestující místa pevně přidělena bez možnosti výběru, na svoji oblíbenou sedačku tak můžete zcela jistě zapomenout. Na druhou stranu tak můžete poznat opravdu skvělé lidi. Tímto zdravím Alisu, která se k nám nakonec připojila až do úplného konce cesty. A nejen této…

Na webu Flixbusu jízdenka vyšla na částku 587 Kč, na webu společnosti Fudeks zaplatíte o několik korun méně, avšak bez možnosti storna na několik kliknutí zdarma.

Do Vídně máme dorazit následující den v 5:45. Z Bělehradu jsme vyrazili na čas, ještě ten samý den před půlnocí jsme dojeli na Srbské hranice. Vzhledem k tomu, že Srbsko není členem EU ani Schengenu, probíhají zde klasické pasové kontroly včetně kontroly zavazadel. Čekací doba je prý přibližně dvě hodiny. Jdeme si na chvíli zdřímnout, ještě nás čeká dlouhá cesta. Dobrou noc.

Neděle, 16.1.2022
7:00

Dobré ráno. Je 7 hodin. Když jsem mluvil o dlouhé cestě, netušil jsem, že v době, kdy už jsme měli vyrážet vlakem z Vídně do Brna, nebudeme ještě ani v Maďarsku. Venku zima, mlha a nekonečná kolona autobusů před námi i za námi. To ale bude určitě jen tou mlhou, o moc více autobusů před námi přece už nemůže být. Realita byla ale mnohem dále za hranou mojí představivosti.

17:00

Neděle, 16. ledna 2022. Začíná se stmívat. Touto dobou jsem už měl pomalu usínat ve své posteli v Brně. My jsme ale stále na stejném místě. V koloně autobusů na Srbských hranicích, která stále nemá konce. Cestující už začínají být nervózní, došlo i k menší “výměně názorů” mezi několika lidmi. V autobusu nám dochází jídlo i pití, poslední poživatelnou potravou, která nám zbyla, byly kukuřičné křupky a jakási reklamní sušenka. Kolona autobusů před námi stále mizí v mlze, tentokrát už dokonce ve dvou řadách.

19:00

Je 7 hodin večer. Už skoro 24 hodin od chvíle, kdy jsme vyrazili z Bělehradu. Stále nejsme ještě ani v Maďarsku. A jedna zajímavost navíc? Motor autobusu běží už od včerejší noci bez jediné přestávky. Ekologové by určitě měli radost. No co, je čas se uložit ke druhé noci na sedadle autobusu…

20:00

Ve chvíli, kdy jsem už pomalu začal usínat, moje spolucestující mě plná nadšení probudila. Za okny jsou konečně světla a maďarské nápisy. Po téměř 24 hodinách strávených na území nikoho jsme konečně na hranicích Maďarska. Co mě ale zarazilo ještě více bylo to, že pasová kontrola všech cestujících proběhla během max. 10 minut. Co jsme dělali přes 20 hodin ve frontě na území nikoho tedy opravdu nechápu.

Ze Srbských hranic vyrážíme plní optimismu s více než 20 h zpožděním. A když už máme tak velké zpoždění, nějaká hodina navíc se už ztratí. A tak jsme po celém dnu hladu a žízně bez přístupu k jakémukoli obchodu, mohli díky našim skvělým řidičům zamířit hned do první restaurace, na kterou jsme u dálnice narazili.

Eurobus Restaurant. Než jako restaurace bych tento podnik nazval “bistrem pro kamioňáky”. Samotné jídlo ale nebylo vůbec špatné. Žádné mistrovství v gastronomii se zde samozřejmě nekoná, ale na klasických rychlovkách typu smažený sýr a dalších, které se dají připravit stylem “z mrazáku přímo do friťáku” a několika dalších pokrmech si můžete docela i pochutnat. Snad kromě kávy, která dle chuti i kelímku byla jak z toho nejobyčejnějšího automatu na nádraží.

Pondělí, 17.1.2022

Už to vypadalo téměř neuvěřitelně, ale za okny se začaly objevovat nám už dobře známé budovy na okrajích Vídně, a jen o několik minut později jsme konečně dorazili na vídeňské autobusové nádraží Erdberg. Ve 2 ráno, s více než dvacetihodinovým zpožděním. Kdekdo by si asi řekl, co jsme v takovou dobu dělali uprostřed cizího města. Správná otázka… První autobus do Brna odjíždí až za několik hodin, je čas si jít prohlédnout město tak, jak ho neznáme. Za tmy a zcela bez lidí.

Procházka po Vídni

Z autobusového nádraží Erdberg jsme nejprve vyrazili směrem k hlavnímu nádraží, které leží téměř v samém centru Vídně. Cesta pěšky zabrala kolem 40 minut. Mimochodem, za celou cestu jsme nepotkali jediného člověka. A protože nám i po příchodu na nádraží zbývala ještě nějaká hodina času, vydali jsme se směrem k samotnému centru. Co vše zde můžete najít se dozvíte v článku věnovaném přímo Vídni. Na fotce můžete vidět Karlskirche, neboli kostel svatého Karla Boromejského.

Všechno jednou končí...

Poté jsme už vyrazili zpět směrem k hlavnímu nádraží, odkud nám ve 4:00 odjížděl autobus Regiojetu na lince z Říma do Prahy. O příbližně 2,5 hodiny jsme dorazili na brněnské autobusové nádraží u hotelu Grand. A tak skončilo naše další dobrodružství. I přesto, že se ve druhé části pokazilo téměř vše, co se pokazit mohlo, poznali jsme řadu úžasných míst a lidí a zažili mnoho nezapomenutelných zážitků. Pokud se Vám naskytne možnost se do Srbska podívat, zapomeňte na vše negativní, co se o zemích na Balkáně říká a zažijte to na vlastní oči. Nebudete litovat.

Navštívili jste už také Srbsko? Podělte se o své zážitky v komentářích! 😉

Navštíveno: Leden 2022

Napsáno

David Černý

Řídím se taktikou "Prostě tu letenku kup, pak přemýšlej, jestli to byl dobrý nápad."

Dvacetiletý blázen, který je schopný během 10 minut přijít s nápadem, zabalit a vyrazit na cestu přes půl světa (nebo spíše Evropy, zatím).
Také se dost zajímám o elektroniku, jak navrhování obvodů, tak vyrábění nebo opravování. Ani nad auty se neurazím ;)