Už během poslední cesty jsme začali přemýšlet, že je konečně ten správný čas si splnit dlouholeté sny a navštívit ten pravý Balkán. Země, o kterých vám stále řada lidí řekne, že jejich návštěvu nemáte šanci přežít, natož abyste si tam něco užili. Opravdu? Je na čase opět zbourat pár stereotypů.
Den 3: Neděle, 4. 9. 2022
Dobré ráno. Je neděle, třetí den naší cesty napříč Balkánem. Stále se nacházíme v našem apartmánu v albánské Tiraně. Vyjma půlnočního ohňostroje byla noc téměř v samém centru města až překvapivě klidná. K dokonalému odpočinku už chyběl jen dostatek času, který se ale tentokrát spíše nekonal. Vstříc dalšímu dobrodružství jsme se dnes vydali už v 7 hodin ráno. A kam? To si povíme za chvíli.
I přesto, že po včerejším skvěle užitém dnu nás rozhodnutí strávit v Albánii pouze jeden den poněkud mrzelo, nezbývalo nám nic jiného, než se opět vydat na autobusové nádraží Asllan Rusi. Pokud jste pozorně četli předchozí článek, podle názvu nádraží už asi tušíte, že dnes míříme opět do nové, námi dosud neprobádané země. Tentokrát do sousední Černé Hory. Jako první na seznamu je samotné hlavní město, Podgorica.
Z autobusového nádraží odjíždí v 8 hodin ráno autobus společnosti Old town travel spojující Tiranu s pohraničním městem Skadar ležícího na břehu Skadarského jezera, největšího jezera na Balkáně a černohorskými městy Podgoricou, Budvou a Kotorem. Jízdenky lze zakoupit online na webu Busticket4.me, který mimo jiné využívá většina společností na Balkáně jako svůj oficiální prodejní kanál. Jednosměrná jízdenka pro jednoho vyšla na částku 17,5€ vč. rezervačního poplatku. Podle jízdního řádu má cesta zabrat přesně 4 hodiny.
Před odjezdem autobusu si ve vlastním zájmu nechte dostatek času pro zorientování se. Autobusové nádraží není nic jiného, než velká betonová plocha plná téměř neoznačených autobusů. Na jejímž konci jsme zahlédli jediný autobus naší společnosti. A protože firma sídlí v Černé Hoře, logicky by se dalo očekávat, že pojede právě tam. Chyba. Za nedlouho přímo za ním zastavil bílý, zcela neoznačený autobus s albánskými značkami. Naštěstí je albánština v zahraničí stejně nepoužitelná jako třeba naše čeština, a tak většinou není problém narazit na někoho, s kým se dá dobře domluvit anglicky. Jak se ale dá na mezinárodní lince plné turistů čekat, náš řidič do této skupiny samozřejmě nepatřil. A tak nám několik akčnějších místních hned začalo zjišťovat, kam tedy autobus opravdu jede.
Nakonec jsme opravdu trefili ten správný autobus a přibližně s 15min zpožděním se vydali na cestu. Na jízdenkách jsou sice označená čísla sedadel, jak je ale v této části světa zvykem, každý stejně sedí tam, kde se mu zlíbí. Hned za hranicemi Tirany začala ta pravá albánská cesta. Pokud se bojíte jezdit po našich silnicích, od těch albánských se držte raději opravdu daleko. Zcela normální je předjíždět s plným autobusem na rušné silnici v zatáčkách, za které není vidět. A nebo také na rovné cestě, kde vidět je. Ale to, co je vidět v protisměru, je jedoucí auto v plné rychlosti. Zkrátka na místních silnicích je třeba trocha bezohlednosti k vlastnímu životu. Paradoxně to ale vlastně funguje. Protože tak pravděpodobně jezdí všichni, každý za zatáčkou pravděpodobně už očekává rozjetý autobus v protisměru. Jinak si to opravdu nedovedu vysvětlit.
Pokud ale ani to nestačí, kolem jedenácté hodiny jsme dorazili na čerpací stanici uprostřed pustiny. Kromě čerpací stanice a několika rozestavěných a zároveň chátrajících domů je zde snad už jen kruhový objezd a stádo koz, které se po něm prochází. Po další půlhodině, kdy jsme očividně měli už téměř hodinové zpoždění oproti jízdnímu řádu a řidič se stále jen v klidu procházel kolem autobusu, přestávali jsme chápat, co se vlastně děje. O několik minut později vedle nás přijel autobus z opačného směru a náš řidič pronesl snad první větu anglicky, “It’s time to change the bus”, neboli “Je čas přestoupit do druhého autobusu”. A opravdu, mezi autobusy se prohodí cestující a každý jede zpět směrem, odkud přijel. Jediný háček byl v tom, že tuto informaci řidič pronesl tak hlasitě (tedy spíše potichu), že ho slyšely pouze první dvě řady cestujících. Ostatní tak nechápali, proč najednou polovina cestujících někde uprostřed divočiny vystupuje i se zavazadly.
Přestoupili jsme tak do druhého autobusu, který dokonce už i patří společnosti, se kterou máme celou dobu jet. A co dodat. Větší pojízdný šrot jsem snad nikdy v životě neviděl. Polovina sedaček nedržela ve vzpřímené poloze (vlastně v žádné poloze), druhá naopak byla sklopená téměř do roviny a za žádnou cenu nešla zvednout zpět. O stropních panelech, které se celou dobu houpaly tak, div někomu nespadly na hlavu, asi není třeba více mluvit.
I přesto byl autobus ale alespoň schopný pohybu, a už po několika minutách se před námi objevil dlouho očekávaný hraniční přechod do Černé Hory. Na hranicích jsme čekali přibližně 20 minut, nebylo třeba ani vystupovat z autobusu. Řidič pouze od všech cestujících vybral cestovní doklady a odnesl ke kontrole. Stejně tak i na černohorské straně přechodu. Pokud mimochodem rádi sbíráte razítka do pasu, Černá Hora je první (a poslední) zemí během cesty, která nám takovou radost udělala.
Cesta z hraničního přechodu do centra Podgorici už trvala jen necelou hodinu. S více než hodinovým zpožděním jsme tedy konečně dorazili na hlavní autobusové nádraží. Mimochodem… autobus, o kterém jsme si v Tiraně mysleli, že je tím naším, jel celou cestu až do Pogdorici prázdný za námi…
A protože se nám opět nechtělo procházet s těžkými batohy po městě, vydali jsme se nejprve k našemu dnešnímu ubytování, jímž byl apartmán Lazar & Marco ležící v severní části města. Na rozdíl od našeho posledního ubytování v Tiraně jsme se k novému domovu museli projít více než tři kilometry. Protože ale většina cesty vede přes park Gorica, neboli největší park ve městě, i přes tu vzdálenost byla cesta vlastně docela příjemná. V ubytování jsme pouze rychle vyřešili vše potřebné, odložili věci, převlékli se a opět vyrazili zpět do centra. Co vše na nás v apartmánu vlastně čekalo, si povíme až později.
Zpět do města jsme tentokrát zamířili druhou cestou, a to kolem řeky Morača, která protíná Podgoricu v jejím samém centru. Pokud se Vám v hlavě vybaví pohled na jakousi tuctovou řeku, která protéká téměř každým městem, zde jste opravdu na omylu. I v centru města je řeka lemována krásnými skalami, plážemi a zkrátka přírodou všeho druhu. Bohužel ale i množstvím odpadu včetně poházených střepů či injekčních stříkaček. Pokud se tedy rozhodnete zamířit k vodě, dejte si opravdu pozor, kam šlapete. Jak jsme se později sami přesvědčili, tento problém je častější, než se může zdát. A to nejen v Podgorici, ale i ve zbytku Černé Hory, včetně míst, kde byste to opravdu nikdy nečekali. O tom ale až v dalším dílu.
Za nedlouho jsme dorazili až k jedné z dominant města, mostu tisíciletí. Ten přes den sice vypadá zajímavě, ale nedá se nazvat ničím, co by vám vyrazilo dech. Předem říkám, že tento názor nám příliš dlouho nevydržel. Teď už ale o něco dále, a to ke kostelu Vzkřísení. Tento pravoslavný kostel dokončený roku 2013 se dnes řadí mezi nejhezčí kostely na Balkáně, mimo to právě zde najdeme také největší zvon na Balkáně, více než tunu těžký.
Po krátké prohlídce kostela jsme ale zpozorovali rychle blížící se tmavé oblaky ze severu. A protože z dáli začala být pomalu, ale jistě slyšet i bouřka, pomalu jsme se otočili směrem k domovu. Ale pořád existuje něco horšího, než silný déšť s bouřkou, a to hlad. Pokud v centru Podgorici dostanete chuť na rychlé jídlo do ruky, pizzerie/pekárna Victoria určitě patří k podnikům, které můžeme doporučit. I přesto, že nejde o žádný vrchol gastronomie, 1€ za kousek moc dobré šunkové pizzy je zkrátka nabídka, kterou nelze odmítnout.
Zpět jsme zamířili opět směrem k mostu tisíciletí, na druhý břeh jsme se ale vydali po vedlejším mostu “Moskva”. Na jeho západním konci se pak nachází malý park, který lze téměř přirovnat k ráji uprostřed města. Klid, příroda a úžasný výhled, co více si přát. Kromě toho se zde nachází také památník ruského písničkáře, herce a básníka Vladimira Vysockého nebo jakési pouliční umění ideální pro každého závisláka na Instagramu a jeho stories.
Krátce poté se ale rychle začalo stmívat a objevily se první kapky deště. Zrychlili jsme a zamířili jsme tak tou nejkratší cestou k domovu. Zrovna se v dáli rozsvítil most tisíciletí, který jsme celý den tam moc chtěli vidět. No nevadí, ještě máme pokus zítra. Stačilo ale pouhých několik minut. Z pár kapek se objevil opravdu silný déšť. Věděli jsme, že domů se za sucha už nedostaneme, a tak jsme se schovali pod nejbližší volnou střechou. Třeba to za chvíli přejde. Místo toho, aby déšť přešel, přišla bouřka tak silná, že stačil jediný blesk, a celé město zhaslo. Včetně již několikrát zmíněného mostu, semaforů nebo pouličního osvětlení.
Po necelé půlhodině nekonečného deště jsme pomalu změnili názor a zkrátka tou nejvyšší rychlostí vyběhli na posledních 500 metrů. Na silnici i chodníku několik centimetrů vody, všude tma, jediné světlo vydávala auta, která nás ale při každém průjezdu téměř utopila. No co, ne vždy se zadaří. Na konec jsme tak zcela promoklí dorazili do našeho nového domova bez elektřiny, internetu a dokonce teplé vody. Byli jsme ale alespoň v suchu.
Když už se příliš nevydařil večer ve městě, povíme si alespoň něco ke slíbenému ubytování. Další dvě noci strávíme v apartmánu Lazar & Marco ležícího v severní části Podgorici. Za 630Kč na noc pro 3 osoby dostanete plně vybavený soukromý apartmán s kuchyní, obývacím pokojem, koupelnou s vanou, ložnicí a vlastním balkonem. Pokud cestujete vlastním autem, v ceně máte i parkovací místo na vlastním soukromém pozemku. Vše bylo čisté a v dobrém stavu. Domluva s majitelem probíhala bez sebemenších problémů tradičně přes Whatsapp. Pokud se rozhodnete kamkoli na Balkán vyrazit, určitě na jeho stažení nezapomeňte!
V dalším dílu se podíváme na krásné, téměř soukromé pláže, zažijeme asi ten nejděsivější okamžik v našem cestovatelském životě, ochutnáme úžasné zákusky, projdeme si noční centrum Podgorici a také si zazpíváme na náměstí.
Dobrou noc!
Zaujala vás Černá Hora nebo jste ji už někdy sami navštívili? Podělte se o své zážitky v komentářích! 😉
Navštíveno: Září 2022
Chtěli by jsme jet tímto autobusem z Tirany až do Kotoru, ale nevíme přesné datumy jak pojedeme. Koupili by jsme je tedy až v den odjezdu. Musí se jízdenky tisknout nebo je stačí ukázat na mobilu?
Ahoj,
samozřejmě je šance, že řidič uzná i jízdenku na mobilu, ale nespoléhal bych na to. Oficiálně musí být jízdenky vytištěné.
Pokud plánujete vyrazit během sezóny, určitě bych ale nákup jízdenek na poslední chvíli nenechával, protože na trase z Tirany směrem do Černé Hory jezdí jen 1-2 spoje denně, autobusy bývají poměrně vytížené, často zcela vyprodané. Pokud ale nemáte na výběr, chcete jízdenky kupovat až v den odjezdu a nebudete mít po ruce tiskárnu, můžete je koupit i přímo na nádraží. Pro Old Town Travel zmíněný v článku prodává jízdenky agentura “OSUMI Travel”, která má prodejnu přímo na autobusovém nádraží.
Pokud budeš mít ještě nějaké dotazy, neváhej se ozvat 😉