Už během poslední cesty jsme začali přemýšlet, že je konečně ten správný čas si splnit dlouholeté sny a navštívit ten pravý Balkán. Země, o kterých vám stále řada lidí řekne, že jejich návštěvu nemáte šanci přežít, natož abyste si tam něco užili. Opravdu? Je na čase opět zbourat pár stereotypů.
Pokračování předchozího článku…
Centrum Tirany je poměrně malé, všechna zajímavá místa tak není problém projít během dne pěšky. Stejně jako máme na pražském Václavském náměstí pomník svatého Václava, na Skanderbegově náměstí je zvěčněn Gjergj Kastrioti, jenž byl známý především právě jako Skanderbeg. Gjergj Kastrioti byl albánským vojevůdcem a státníkem z rodu Kastriotů. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti albánských dějin a je považován za národního hrdinu, především díky bojům proti Osmanské říši.
Skanderbegovým památníkem to ale zdaleka nekončí. Na tom samém náměstí můžeme narazit například na věž s hodinami pocházející z počátku 19. století, která byla až do roku 1970 nejvyšší stavbou v Tiraně. Na jejím vrcholu najdete i vyhlídku, jejíž výhled je ale dnes již značně omezen díky řadě nově budovaných staveb v jejím okolí. Pokud by vás výhled na Skanderbegovo náměstí ale i přesto zajímal, na vstup si připravte částku 200 albánských leků, v přepočtu kolem 40 Kč. Ve všední dny je věž otevřena od 9 do 16 hodin, v sobotu pouze do 14 hodin. V neděli je pak zavřena úplně.
Okolí Skanderbegova náměstí je plné nejrůznějších svatostánků. Za zmínění stojí například katedrála Kristova vzkřísení, která je dnes největší “ortodoxní katedrálou” na Balkáně. Dokončena byla teprve nedávno, a to v Červnu roku 2012 na oslavu dvacátého výročí obrody albánské pravoslavné církve. I přesto, že se tedy jedná o relativně moderní stavbu, s mrakodrapy a dalšími budovami v jejím okolí vytváří opravdu zajímavý kontrast. Kromě toho ale může přijít vhod i jedno malé upozornění. Katedrála se nachází v sousedství řady ministerstev a dalších významných úředních budov s přísnou ostrahou, především s foťákem v ruce se tedy ve vlastním zájmu snažte chovat alespoň trochu nenápadně.
Během cesty jsme také zahlédly poměrně obtížně identifikovatelný objekt, který má symbolizovat oblak, jak jsme později zjistili. O něm si něco povíme až později.
Odtud jsme se po pěší třídě vydali směrem k bývalé pevnosti, kde na nás čekalo první zklamání. Z pevnosti samotné zbyla pouze zeď, její zbytek se proměnil k nepoznání na řadu drahých restaurací a pochybných obchodů se suvenýry. Pozitivní stránkou ale je, že tyto podniky, které se pomalu, ale jistě blíží k pojmenování “turistická past”, se stále drží pouze na jednom místě, přičemž jen o několik desítek metrů dále vládne úplně jiný svět.
Ulice v Tiraně jsou opravdu přesným opakem toho, co by většina lidí pravděpodobně očekávala. Centrum města je čisté a klidné. Místo pochybných prodejců rádoby turistických suvenýru kvality na úrovni čínského tržiště si zde jen tak na obrubníku u cesty můžete vybrat ze stovek nejrůznějších knih, mezi nimiž jsme našli dokonce jednu v češtině, jen o několik metrů vedle můžete svoji sbírku doplnit například o některý z obrazů. Tentokrát ale přímo uprostřed chodníku. Možná se to nemusí na první pohled zdát, ale tyto maličkosti jsou přesně to, co dodává těmto místům tu pravou, nenahraditelnou atmosféru. Co ale zarazilo i mě? Během přestávky prodejci z místa zkrátka odejdou. Asi si dokážete představit, kolik by toho na jejím konci na místě zbylo u nás. V Tiraně ale zcela všechno. Co dodat, Albánie je zkrátka jedno velké příjemné překvapení.
Pokud se alespoň trochu zajímáte i o historii, na programu vám určitě nesmí chybět i muzeum albánských dějin Bunk’Art 2, umístěné v bývalém atomovém krytu. Dozvíte se zde řadu informací o bývalém režimu až do roku 1991, funkcích tajné policie a podobně. V každém případě vám ale návštěva expozice zcela změní pohled i na současnou realitu Albánie, nejen na její historii. Vstup do muzea vyjde na částku 500 albánských leků a navštívit ho můžete každý den od 9:30 do 18:00, v pátek a sobotu až do 20:00.
Už během cesty do ubytování jsme navštívili obchod, abychom si nakoupili menší zásoby pití. V té chvíli nám začalo pomalu docházet, že v Albánii jsme možná mnohem bohatší, než jsme si do té doby mysleli… A tak jsme vyrazili do nákupního centra Toptani, které leží přímo naproti bývalé pevnosti zmíněné o několik řádků výše. Je sídlem obrovského množství nejrůznějších obchodů všeho druhu. Od těch nejlevnějších obchůdků s celým sortimentem za Euro až po prodejny známých, opravdu luxusních značek, kde není problém během několika minut udat celou měsíční výplatu. Opravdu nás nikdy předtím nenapadlo, že právě Albánie bude zemí, kde místo poznávání města skončíme na nákupech. A to i za cenu toho, že vše budeme muset několik dalších dnů nosit v batohu a na konec jakýmsi dosud neznámým způsobem vtěsnat do přísných limitů zavazadel v letadle… Pokud se sem ale někdy sami vydáte, vše to opravdu rychle pochopíte. Na rozdíl od banky, která se mi na základě “podezřelých plateb z náhodných albánských obchodů” rozhodla zablokovat platební kartu. A přesně to je důvod, proč mít v zahraničí vždy druhou kartu v záloze.
Hned za obchodním centrm leží malý park, v jeho blízkosti je pak budována mešita Namazgâh. Zatím co po pádu komunismu byly vybudovány katolické i pravoslavné katedrály, mešity ve městě ve větším počtu zkrátka chyběly, i přesto, že k Islámu se v Albánii hlásí až 70% veškerého obyvatelstva. Už roku 1992 tak byl položen základní kámen. I přesto ale byla samotná stavba zahájena až o 18 let později, roku 2010. Po dokončení výstavby bude Namazgâh největší mešitou na Balkáně, pojme až 5000 věřících.
Dalším naším cílem bylo mezinárodní kulturní centrum Pjetër Arbnori, zkráceně Pyramida. Bývalé muzeum diktátora Envera Hodžy bylo otevřeno roku 1988, po pádu režimu ale byla budova opuštěna. Během války v Kosovu v roce 1999 byla využívána jako základna NATO, od roku 2001 občas také poskytovala zázemí různým televizním stanicím. Kromě toho ale budova chátrala až do roku 2011, kdy bylo rozhodnuto o její demolici.
O šest let později bylo po řadě petic a protestů rozhodnutí zrušeno a začala příprava rekonstrukce budovy. Po jejím dokončení bude na místě sídlit “TUMO”, neboli vzdělávací centrum pro mládež zaměřené na programování, robotiku a další moderní technologie.
A protože jsme během průchodu nespočitatelným množstvím obchodu zjistili, že ceny jsou zde nastaveny opravdu.. trochu jinak, nám i našim peněženkám to dodalo trochu odvahy. A tak jsme to zkrátka zkusili, a vstoupili do opravdu dobře vypadající restaurace Artigiano Vila, kterou jsme náhodou právě míjeli. Ve chvíli, kdy se nás číšník ujal už před vchodem a představil se nám jménem, jsme si byli zcela jisti, že dnes se opravdu nedoplatíme.
O to větší šok nás ale čekal při pohledu do jídelních lístků, kde byly ceny hlavních jídel srovnatelné se spíše podprůměrnými podniky u nás. Na těch cenách asi opravdu něco bude… Nakonec padla volba na lasagne, rizoto s mořskými plody a ravioly se špenátem. Možná to nebylo zrovna typické místní jídlo, ale skvělé opravdu bylo. Pokud se někdy do Tirany rozhodnete vydat a dostanete chuť na něco z koutů Itálie, Artigiano Vila bude skvělou volbou. Celá večeře včetně nápojů a tučného dýška nás nakonec vyšla na 3000 albánských leků, tedy přibližně 600 Kč. Vhod přijde určitě i informace, že se zde bez problémů domluvíte Anglicky i zaplatíte platební kartou.
Během naší návštěvy restaurace se pomalu setmělo a program na den se pomalu chýlil ke konci. Zamířili jsme tak na poslední místo na seznamu, park Kodrat e Liqenit. Po cestě jsme narazili na náměstí matky Terezy, ležící mezi řadou významných budov. Nachází se zde Tiranská univerzita, kongresové centrum a fotbalový stadion s obrovským nákupním centrem. Celá budova je osvětlená, přičemž každých několik minut mění barvy. A právě před ní leží místo, kde se pravděpodobně schází největší počet místních obyvatel, ať už tráví volný čas relaxem nebo třeba ježděním na skateboardu. Pokud to spojíme vše dohromady, jde o místo s opravdu nezapomenutelnou atmosférou, především po setmění.
A podobné je to i v sousedním parku protkaném mnoha cestami pro pěší i cyklisty, speciálně vyhrazenou cestou pro běžce, řadou kaváren a restaurací, obrovským amfiteátrem, zookoutkem a jezerem s úžasným výhledem. Pokud budete hledat místo, kam v Tiraně vyrazit za odpočinkem, sportem i kulturou, park Kodrat e Liqenit je tím ideálním cílem.
Z parku jsme se pomalu vydali směrem k našemu dnešnímu noclehu. Už přes den jsme narazili na řadu budov s Britskými a Albánskými vlajkami, to stejné se po setmění začalo objevovat ještě ve větším měřítku. Letos totiž slaví Albánie již sté výročí od navázání spolupráce s Velkou Británií. Ta ale i přes sté výročí v realitě trvala mnohem kratší dobu. Navázána byla roku 1922.
O 17 let později, v roce 1939 po italské invazi a pozdější okupaci byla zastavena. Itálie kapitulovala roku 1943, v té době kontrolu převzalo německé vojsko. To odešlo už o rok později, do vedení země se ale dostali komunisté v čele s Enverem Hodžou, kdy v Albánii začalo období tvrdé diktatury a izolace, která trvala až do jeho smrti roku 1985. Revoluce a pád režimu nastaly až roku 1991, kdy se Albánii konečně začalo blýskat na lepší časy a mimo jiné také byla obnovena zmíněná spolupráce s Velkou Británií.
Po cestě jsme se krátce zastavili také u “oblaku”, který jste mohli zahlédnout už i o několik odstavců výše. Oficiálně slouží jako místo pro pořádání společenských akcí, které roku 2013 navrhl japonský architekt Sou Fujimoto. První 3 roky se “oblak” nacházel v Londýně, na konec našel od roku 2016 svůj nový domov právě v albánské Tiraně. Vytvořen je pouze ze skla a ocelových tyčí a zabírá plochu kolem 350m². Aktuálně pořádané akce najdete například na Instagramu.
A protože jsme místními cenami byli už poněkud rozmazlení, před koncem našich toulek po Albánii jsme zamířili do luxusně a draze vypadající cukrárny Mon Amour. A nakonec tak jen nevypadala. Prostředí působilo opravdu luxusněji, obsluha byla milá, nabídka opravdu široká. Stejně tak si nelze stěžovat na jakýkoli ze zákusků, které vidíte na fotce. Co dodat, zkrátka jako ve snu. A co se týče cen, na místní poměry možná k těm dražším patřit bude, v přepočtu na koruny nás vše dohromady ale vyšlo na směšných 50 Kč. Aneb když se i chudí studenti mohou jednou v životě cítit jako milionáři…
Po sladké tečce za naším dobrodružstvím v Tiraně jsme zamířili konečně domů. Už ani nepočítám, kolikátý to byl pokus. Na konec jsme ale konečně dorazili a pomalu se uložili ke spánku. Zítra nás čeká další země a další dobrodružství…
Dobrou noc!
Zaujala vás Albánie nebo jste ji už někdy sami navštívili? Podělte se o své zážitky v komentářích! 😉
Navštíveno: Září 2022
To muselo být super dobrodružství ❤️